Pupín a Pupínice s batohem na Korsice
"Pupíne, mysli více, zlobila se Pupínice,
na Korsice budou hice, ne jak u nás v republice!"
A měla pravdu Pupínice, na Korsice byly hice!
Po loňském deštivém Norsku jsme se rozhodli vyrazit za sluníčkem na Korsiku. Místo pohodlného cestování autem jsem ale zavelil, že vyrazíme jenom s batohem na zádech a dopravovat se budeme pouze veřejnou dopravou…
Přípravy jsme vzali vážně, autobusy a trajekty jsem zarezervoval skoro 2 měsíce dopředu, pročítali jsme cestopisy a zkušenosti ostatních návštěvníků Korsiky, vypisovali jízdní řády… Dokonce jsme si pořídili ultralehký 2kg stan a spoustu dalšího vybavení. Jak to ale bývá zvykem, před odjezdem jsem měl spoustu dodělávání v práci, takže plno věcí jsem nestihnul nebo zapomněl.
Vyjeli jsme v sobotu odpoledne, batohy narvané k prasknutí. Autobusem Student Agency jsme jeli nejprve do Brna, kde jsme přestupovali a po celkem 17 hodinách cesty jsme přijeli do Florencie. Po cestě jsme skoukli asi 20 filmů, ale moc jsme se nevyspali.
Ve Florencii jsme v samoobslužném automatu koupili lístek do Pisy a šli prozkoumat okolí. Nic moc zajímavého, navíc se nám s těmi těžkými batohy nikam nechtělo 🙂
Před odjezdem vlaku jsme zažili lehký šok, vlak jsme našli, ale přestože jsem se ptal asi třech průvodčí, nepochopil jsem, jestli je to ten správný vlak. Asi 2 minuty před odjezdem jsem se byl ujistit u dalšího průvodčího a ten mě s křikem "Presto, presto!!" poslal k automatu označit lístek. Naštěstí jsem nebyl jediný, tak neujel.
Co nás udivilo při rozjezdu vlaku, bylo ticho! Ticho, žádné drncání, žádné skřípání a to se vlak vůbec neloudal! 🙂 Vystoupili jsme v Pise, kde jsme se šli mrknout na tu slavnou špatně postavenou věž. Ani se nedivím, že je tak nakřivo, když na ní leze tolik lidí 🙂 My jsme prošli jenom místa, kde se neplatilo, na chvíli jsme se vyvalili v trávě a šli zpátky na nádraží. Do Livorna jel vlak čtvrt hodiny, ale k přístavu to bylo přes celé město. V tom vedru mi to připadalo jako minimálně 10 kiláků! U přístavu jsme chvíli bloudili a hledali vstup pro pěší, komunikace s úřednicí Corsica Ferries byla taky lahůdka, ale nakonec jsme šťastně odpluli. Měli jsme zaplacenou kajutu a celou čtyřhodinovou cestu jsme prospali.
Měla pravdu Pupínice, na Korsice byly hice, MNOHEM větší než u nás v republice!
Do korsického přístavu Bastia jsme přijeli kolem půlnoci. Na Korsice je zakázáno přespávání na divoko a jsou za to prý velké pokuty, tak jsme to ve velkém městě nechtěli pokoušet a zamířili jsme ke kempu. Z internetu jsem měl zjištěno, že je cca 5km severně od přístavu. Když jsme k němu v půl druhé konečně přišli, byl kemp zavřený a na vratech cedule, že se ve 22:00 zavírá! No co, sice se na Korsice nesmí spát na divoko, ale když to jinak nejde… Nejlepší místo na spaní už si zabral nějaký bezdomovec, tak jsme se vyvalili na kamenité pláži kousek pod hlavní silnicí. Ani jsme nevybalovali spacáky, teplota vzduchu byla podle ukazatele nechutných 22 stupňů!
Spali jsme zhruba od půl třetí do šesti hodin, rychle jsme sbalili stan a na kamenech u moře jsme si u snídaně vychutnávali východ slunce. Do deseti hodin jsme zevlovali na autobusáku, než nás strážníci vyhnali z krásného travnatého místa ve stínu pomerančovníku. Před desátou hodinou jsme nastoupili do autobusu do St.Florent. Autobus měl odjíždět v 10:00, ale vyjeli jsme za deset deset. Jak jsme později zjistili, není to na Korsice nic zvláštního. Hned za městem jsme začali stoupat do hor, otevíraly se před námi parádní výhledy na moře. Po necelé hodince nás autobus vysadil v centru St.Florent.
Na mapě to vypadalo blízko, ale do nejbližšího kempu jsme šli snad hodinu. Původní plán vydat se na třídenní trek Sentier du Littoral jsme kvůli brutálnímu vedru zamítli, postavili jsme tedy stan a vydali se na kratší výlet k strážní věži Punta Mortella. Cesta vedla podél moře na okraji pouště Agriates a podle průvodce trvala asi 5:30h čisté chůze. Cestou jsme se osvěžovali koupáním v krásných zátočinách. Po několika hodinách chůze, kdy už jsme vypili většinu vody, jsme to otočili, i když Punta Mortella už byla na dohled. Do kempu jsme se vrátili hladoví a žízniví až po západu slunce.
Ráno jsme autobusem přejeli do městečka Ile Rousse, kde jsme chvilku prozevlovali válením ve stínu u moře. Mezitím jsme se rozhodli, že cestování trochu urychlíme a vynecháme některé výlety, které by v tom vedru stejně byly vražedné. V restauraci u pláže jsme si dali luxusní obídek a vlakem se nablížili do Calvi. V Calvi jsme přesedli na bus (spíš minibus) a s řidičkou důchodového věku jsme zamířili do Porta. Cesta vedla nádhernou krajinou, úzkou klikatou silničkou s výhledy na hory a moře. Před každou prudší zatáčkou šoférka troubila, ale nebrzdila, auta i zvířata míjela tak těsně, že ani moucha už by to neprolétla, takže cesta pro nás byla pěkný adrenalinový zážitek.
V tomhle vedru někam chodit? Přece nejsem žádnej tydýt! Koupíme si láhev vína a jdem se k moři vyvalit.
Vzhledem k příšernému korsickému vedru jsme se rozhodli zůstat v Portu dva dny. Nakonec se to protáhlo na tři dny kvůli vyjíždce lodí. To byl totiž hlavní důvod, proč jsme se do Porta vydali – vidět rezervaci Scandola z lodi. Druhý den hned po snídani jsme si šli koupit lístky, jenže všechny společnosti měly zamluvená místa na několik dní dopředu, některé nejezdily, že jsou velké vlny, a jenom jedna společnost měla volná místa, ale až na další den.
První den v Portu jsme tedy proflákali, podívali jsme se do akvária a na strážní věž. Na druhý den jsme si naplánovali výlet na horu Capu San Petru (914m), vstali jsme už v šest a spěchali, dokud nás nedožene sluníčko. Cesta naštěstí vedla ve stínu, takže to nebylo až tak hrozný. Těsně před vrcholem jsme to ale museli otočit, abychom stihli výlet lodí..
Na loď jsme se těšili, koupili jsme si jízdu celým zálivem – na rezervaci Scandolla i Capu Rosso. Celá plavba trvala přes 4 hodiny a opravdu za to stála. Kapitán nás protáhnul snad každým místem v zálivu a se zaujetím popisoval, co kde je vidět. Škoda jen, že jsme mu vůbec nerozuměli…
Odradit se nedáme, do hor rychle spěcháme, snad v té vyšší výšce trošičku se zchladíme!
Dost bylo moře a vedra, jedeme se zchladit do hor! Další den jsme autobusem přejeli do Corte a odtud vlakem do Tattone. Teplota vzduchu už byla podstatně příznivější, chvílemi nám byla dokonce zima.
Ráno jsme si v kempu nafotili mapu (měli jsme totiž jenom mapu 1:100 000) a vyrazili přes Tattone (750m), kolem kaskád na řece Meli, napojili se na trasu GR20 a pokračovali až k chatě Petra Piana (1842m). Cestou jsme potkali zájezd českých turistů, kousek dál jsme u kaštanového piva přečkali asi minutový deštík v horské salaši. Od salaše se šlo po rovině až ke kaskádám Manganello. Za kaskádami začala cesta prudce stoupat, s plným batohem na zádech to byla celkem makačka a k chatě Petra Piana jsme se připlazili až večer, kdy ostatní už skoro spali. Při placení noclehu jsme se ptali na nabíječku mobilu, protože naše solární moc nenabíjela. Správce tábora ale anglicky nerozuměl a ukazoval nám pramen s pitnou vodou. V noci mi byla poprvé na Korsice zima a to jsem spal v dlouhých kalhotách a svetru! 🙂
Když jsme ráno vstávali, většina horalů už měla sbalené stany a vyrážela na cestu. My jsme nechali stan postavený a s lehkým batohem jsme se šli podívat k jezerům Capitelo a Melo. Sluníčko sice svítilo, ale foukal příjemný vítr a nebylo úplně jasno, tak jsme se moc nemazali (to se nám pěkně vymstilo, protože zpátky do tábora jsme přišli rudý jako rajčata!). Cesta k jezerům vedla přes sedlo Bocca Muzzella (2206m), pak od jezera Lac de Rinoso prudce klesala, aby ztracené metry mohla zase nastoupat. K jezeru Melo se nám nechtělo, jednak kvůli klesání na 1700m, ale hlavně proto, že bylo obklopeno davy lidí. Jezero Capitelo bylo o kus dál, navíc horší cestou, ale moc lidí tam nebylo. Závěrečné klesání k jezeru bylo už skoro pro horolezce. Plánované koupání v jezeře se nekonalo, voda byla pěkně ledová, navíc obloha se začala zatahovat..
Když jsme se vraceli zpátky do tábora, trochu nás vyděsily hromy, silný vítr a rychle se zatahující obloha. Bouřku jsme tu potkat nechtěli, takže zpátky v sedle Bocca Muzzella jsme byli v rekordním čase! Bouřka nás nakonec nezastihla, ale při sestupu do tábora jsme potkali asi stohlavé stádo ovcí. V táboře jsme si dali ledovou sprchu a šli brzo spát.
Další den nás čekal přechod přes hřeben Serra Bianca (nejvyšší bod 2012m) a následný sestup do tábora Refuge de I´Onda (1385m). Cestou byly nádherné výhledy na všechny strany, dohlédli jsme dokonce až na moře. Šlo se po celkem příjemné cestě a společnost nám dělaly stovky ještěrek. Některé byly až 25cm dlouhé. Sestup do údolí už tak příjemný nebyl. Klesání 600m dalo kolenům pěkně zabrat. V táboře byla dokonce i vlažná (zadarmo) a teplá (za 2E) sprcha a erární plynový vařič. Stany se stavěly v ohradě pro zvířata.
Poslední den v horách nás čekala pěkná túra – z tábora (1385m) vyšplhat do sedla Muratella (2064m) a následně slézt do Vizzavony (970m). Jenom stoupání do sedla nám zabralo asi 3,5h. Výhledů jsme si cestou moc neužili kvůli mrakům, které se přes nás valily neuvěřitelnou rychlostí. Chvílemi to vypadalo, jako by proti nám létali mozkomorové z Harryho Pottera! :))
V sedle Muratella jsme udělali pár fotek a najedli jsme se, abychom měli sílu na brutální sestup, a naposledy jsme se pokochali pohledem na horu Monte d´Oro, která občas vykoukla z mraků. Po zhruba pěti stech naklesaných metrů jsme schladili nohy v potoce Agnone. Po chvilce jsme došli k lávce přes potok. Přesně tam začínaly kaskády des Anglais, hojně navštěvovaná turistická atrakce. Mnohem hezčí by ale byly bez lidí!
Čas se krátil a abychom stihli vlak z Vizzavony, nesměli bychom se na kaskádách ani chvilku zdržet. Rozhodli jsme se proto, že u nich přespíme. Našli jsme krásné místo, které už bylo předpřipraveno na spaní, jenom jsme doskládali pár kamenů proti větru. Na dobrou noc nám posvítil měsíc v úplňku.
Ráno jsme doběhli na vlak do Vizzavony, chytli jsme ho opravdu o chlup. Nádhernou horskou krajinou jsme se nechali dovézt do Corte. V luxusním tříhvězdičkovém kempu, kde tekla jenom horká voda, jsme rozbalili stan, najedli se a vyšli na odpočinkovou túru k soutěsce Tavignano. Z túry, která měla být odpočinková s osvěžujícím koupáním se ale proměnila v úmorně dlouhou trasu s absencí stínu! Po třech hodinách jsme celí vyprahlí konečně dorazili k místu, kde se dalo koupat. Jenže to už v soutěsce nesvítilo sluníčko a byla zima.. Osvěžili jsme se v ledové vodě, načerpali energii z kaštanového piva a vydali se zpátky do kempu. Do Corte už jsme přišli skoro za tmy, prohlédli si historické centrum a než jsme se vrátili do kempu, zsatavili jsme se v Pizza maringotce. Nepochopili jsme ale, jak funguje – přestože se z maringotky kouřilo a všude byly vyskládané papírové krabice, už potřetí nám babča uvnitř sdělila, že pizza není…
Poslední celý den na Korsice jsme strávili v Bastii, abychom ráno stihli dojet na trajekt. Na kemp jsme se radši zeptali v infocentru. Poradili nám lepší a dostupnější kemp, než ke kterému jsme zbytečně šli první den po příjezdu na Korsiku. Dalo se tam dojet vlakem a byl hned u pláže. Naposledy jsme se vykoupali v moři, dokonce jsme přes velké vlny doplavali na nafukovací rampu s trampolínou a skákací věží (ze které se nesmělo skákat :))
Večer jsme prolezli centrum Bastie, nakoupili milion suvenýrů a s lahví vína se vraceli nočním městem do kempu. Chvílemi jsme se necítili zrovna bezpečně, korsičani vypadají a chovají se skoro jako cikáni a v temných koutech města jsme měli nahnáno 🙂
Do kempu jsme v dobré náladě přišli celkem pozdě, ale v sousední zahradní restauraci to ještě pěkně žilo. Usínali jsme za celkem pěkného rámusu živé hudby 🙂
Po východu slunce jsme vlakem dojeli do centra Bastie, natrhali pár nezralých pomerančů a šli čekat na trajekt. Tentokrát jsme neměli kajutu, ale zabrali jsme si pěkná místa na lehátkách na přídi. Po čtyřech hodinách pražení na sluníčku jsme vystoupili v Livornu. Po zkušenosti z příjezdu jsme na vlakové nádraží tentokrát jeli autobusem. Až napodruhé jsme ale nastoupili do toho správného 🙂
Vlakem do Florencie a z Florencie přes Brno do Prahy. Dva týdny utekly jako voda. Na Korsiku bychom se chtěli podívat ještě alespoň jednou, buď autem a projet jí celou nebo na čundr, ale jenom do hor.
Hau du ju dú! 🙂
Náhodná fotka
